POVÍDKA

LÁSKÁ NEZNÁ VÁLKU

25. října, někde u Dunkerque

Moje nejdražší srdce,

včera jsme se opět posunuli o něco dál. Pomalu ztrácím pocit, že vím, jakého času či data je. Naštěstí mám Jendu. Je tak posedlý tím, aby si každý den zapisoval, že je pro nás kalendářem. V jednom ohledu máme radost, že pořád víme o světě, na druhou stanu, bude snad tato válka věčná? Trvá už tak dlouho. Jendy je mi moc líto. Před pár dny mu od Dity přišel dopis. Doma jej čeká čerstvě narozený chlapec. Avšak, místo aby jej konejšil, učil novým věcem a každou noc jej ukládat do postele, tak tady ležíme v zákopových pozicích a modlíme se, kdy už se budeme moct pohnout, abychom nějaký pohyb, vůbec vykonali. Nohy nám kamení, ruce máme omrzlé z té stejné pozice.

Nejhorší jsou vlhké noci a déšť. Je tu tak mokro, sychravo… Vzpomínám na vůni a dotek našich vypraných peřin, vzpomínám na teplo, které jsem cítil, když jsi lehávala vedle mě. Chybíš mi nepopsatelně moc a nemohu na to moc myslet, neboť by mne vzpomínky dohnali k šílenství. Máme tady ale tolik nejistoty, tolik ztracených životů. Moje dopisy tobě jsou pro mě dobou, kdy můžu myslet na to, jaké to bylo, a jaké to bude. Neboj má nejmilejší Lído, já se vrátím. Vrátím se. Vezmu si Tě. Postavím terasu, kterou jsem sliboval již tak dlouho. Pak si na ní společně budeme vychutnávat svobodu.

Už ani nevím, kdy jsme naposledy jedli něco jiného, než fazole. Před pár týdny dopadl obrovský granát na naší polní kuchyni a bohužel to zničilo všechny konzervy, kávovinu
i brambory. Často se tady s muži bavíme, jaké bylo naše oblíbené jídlo, a jaké si dáme, po návratu domů. Moje Ti říkat nemusím, už teď jej cítím v puse. Občas dostaneme na zahřátí kořalku, ale znáš mě až moc dobře, žádná dobrota pro mě. Zahřeje, to ano, ale potěší.. zdaleka ne. Pavel ji má ale velmi rád, a často, když si jí dá, vypráví neuvěřitelné příběhy. Smála by ses, až by ses za břicho popadala. Je zábavný, jsme rádi, že ho přiřadili k nám.

Venca dostal zápal plic. Už sem jej dlouho neviděl. Ani nevím, zda to zvládnul. Byl tak vyčerpaný, tak nemocný. Ó moje milá, nevím zda jsou tady horší stavy fyzické nebo psychické. Někdy nám dorazí dobré zprávy, a naděje nás pohání k tomu, že již brzy, válka skončí. Přišli jsme o tolik lidí. Tolik přátel. Tolik zmařených životů. Tolik bolesti. Srdce mi puká, kdy nalézám dopisy, které nebyly ani stihnuté k odeslání. Snažím se, všechny uschovat, a po válce předat všem.

Dívám se na západ slunce a myslím na náš poslední společný den. Na vůni čerstvého chleba, tvou špinavou zástěru, šumění potoka. Jak že to vlastně vypadá svět bez války. Dnes jsou mé dny pořád stejné. Rutina. Rozkaz ráno, hlídka večer, odpočinek, když zrovna „nezvoní“ kulomety. Naše rutina se mi tedy líbila víc. Člověk si uvědomí hodně věcí, a bohužel někdy, až pozdě. Až budu zpátky, slibuji Ti, že si budeme užívat každý den. Slunečný nebo zamračený, dlouhý nebo krátký, jaro nebo zimu. Buď opatrná a starej se o rodiče. Myslím na Vás všechny i ve svých snech

Těším se, až budeme spolu. Miluji Tě. Jsi mé slunce i měsíc. Zase se ozvu!

C.

Tento dopis je dnes součástí expozice v Památníku druhé světové války v  Dunkerque. Připomíná nám minulost tisíce podobných československých vojáků, kteří hrdě a statečně bojovali, za svobodu jiných.

Anonymní_gepard

Ztracený koncert

Silvie seděla na staré lavičce pod lípou před jejím domem v malé vesnici kdesi v Čechách. V náručí držela jeho housle. Ty, na které jí slíbil zahrát velký koncert, jen pro ni.

„Po válce,“ řekl tiše, když ji objímal naposledy, „vrátím se a zahraju ti všechny písně světa.“

Ale válka nezná sliby. Zná jen zkázu a utrpení. Vzduch byl těžký a ticho často přerušovaly vzdálené výbuchy.

Dny plynuly pomalu, a místo jeho hlasu a smíchu byla jen samota. Dopisy přestaly přicházet, a s nimi i poslední zbytky naděje. Každý večer se modlila, aby se vrátil… aby jí ještě jednou zahrál na housle, ale místo tónů slyšela jen šum větru, co si pohrával s listím.

Vzpomínala, když ji poprvé učil hrát. „Vidíš, Silvie,“ říkal s úsměvem, „hudba je jako chození. Někdo se to naučí rychle, někdo pomaleji.“ Ona se snažila, ale nikdy to nezvládla tak jako on. Přesto ji učil trpělivosti a lásce k hudbě.

Ale to byla minulost. To bylo už dávno. Teď, když seděla pod lípou, nemohla přestat myslet na dnešní ráno.

Dveře se tiše otevřely a do domu vstoupil postarší muž v uniformě.

„Silvie,“ začal, „Petr… nevrátí se domů.”

V pokoji se na okamžik zastavil čas. Srdce jí prudce bušilo v hrudi a dech se jí zrychlil. „Padl během boje,“ dodal muž a sklonil hlavu.

Slzy jí stékaly po tvářích a v tu chvíli si uvědomila, že slibovaný koncert už nikdy neuslyší.

Ona věděla, že musí najít způsob, jak svou bolest proměnit v něco víc než jen truchlení.

Zkusila uchopit smyčec, pomalu a s nejistotou, ale každá nota byla plná vzpomínek. Každý tón byl jako dialog s Petrem, slib, který se nikdy neuskutečnil.. Lidé ve vesnici ji začali slyšet hrát. Zpočátku rozladěné tóny, pak stále silnější a čistší.

Časem se Silvie naučila, že hudba není jen o dokonalosti. Je o emocích, o bolesti a radosti, o vzpomínkách, které nikdy nezmizí.

Housle jí dávaly sílu vstát každý den, přestože věděla, že svět už nebude takový jako dřív.

Válka nebyla snadná. Přinesla s sebou hlad, strach a bolest, která se vkrádala do každého kouta vesnice. Domy stály polorozbořené, zahrady zarostlé plevelem a smutek v očích těch, kdo přežili. Každý den byl zkouškou, možná tou nejtěžší v životě. Lidé se scházeli jen sporadicky, aby si vyměnili zprávy o blízkých, nebo aby na chvíli zapomněli v rozhovorech na bolesti a ztrátu.. Mnozí přišli o rodiny, jiní o domovy, a přesto, navzdory všemu, se snažili držet pohromadě.

Silvie viděla, jak válka z lidí vysávala energii. Přesto však zahlédla i jiskry lidskosti. Dělníka, který přinesl kousek chleba sousedovi, ženu, co šila za šera oblečení, a děti, které i přes strach a nejistotu pořád našly odvahu zpívat a snít o lepších dnech.

Hudba, kterou hrála, nebyla jen ozvěnou její bolesti. Ukazovala, že i uprostřed hrůz války může vyrůst něco krásného.

Anonymní_kaproun

Cesta do neznáma

Zdálo by se, že dnešní den je jako jakýkoliv, ale není tomu tak. Je úplně jiný než všechny ostatní dny. Maminka se po našem malém skromném bytě pohybuje rychle a nervózně, balí poslední věci do mého malého kufříku. Tatínek stojí u okna, kouká ven, ale je jisté, že nevnímá nic, ani ten mumraj venku. Jeho pohled je prázdný. Bydlí s námi ještě babička, teď sedí nešťastně u stolu, hlavu v dlaních, po tvářích ji kanou slzy. Musím být silná, tohle mi všichni opakují už delší dobu. Ale jak? Jak mám být silná, když mi nikdo pořádně neřekne, co nás čeká.

„Měli bychom jít.“ prolomí ticho tatínek a zamíří do předsíně, kde si začne obouvat boty. Od stolu v kuchyni se ozve hlasitý vzlyk babičky, která mě, snad ne naposledy, pohladí po vlasech.

„Dávej na sebe pozor, holčičko moje.“ loučí se se mnou potichu babička. Maminka s tatínkem mě čekají u dveří, v ruce mám malý kufřík, který mi připravili, není ani moc těžký, protože jsme si nesměli vzít skoro nic. Jen pár kusů oblečení, deku a mýdlo.

Cestou jsme potkávali další lidi, taky s podobnými kufry, jako byly ty naše. Také měli ustrašené pohledy jako já a maminka s tatínkem. Někteří dokonce upadli a plakali. Nikdo si jich nevšímal, nikdo jim nepomohl. Chtělo se mi z toho taky plakat, ale nechtěla jsem rodičům přidělávat starosti. Nádraží vypadalo jinak než v mých vzpomínkách, když jsme kdysi vyzvedávali babičku a dědečka, už nebylo plné radostí a vítání. Teď smrdělo, byla cítit špína a strach všech lidí, kteří se na sebe mačkali.

Tatínek nás doprovodil až ke skupině vojáků, kteří nám ukázali, kam se máme zařadit. Najednou si ke mně dřepl a mě bylo jasné, že je tady čas loučení. Položil mi dlaně na ramena a přitáhl si mě k sobě.

„Buď statečná, holčičko, dávej pozor na maminku a ta dá pozor na tebe. Brzy se uvidíme.“ pohladil mě jemně po tváři. S maminkou se dlouho objímali, mlčky, jen se drželi jako by se už nikdy nechtěli pustit.

„Nástup, schnell!“ zakřičel voják.

Naposledy jsme se otočili za tatínkem, poté jsme zmizeli v davu dalších nastupujících lidí. Kufr mě bouchal do nohou, jak se na mě další a další lidé tlačili. Všude byl strašný hluk a zmatek, byl slyšet pláč a řev vojáků, jak popoháněli všechny do vlaku. Trvalo to snad celou věčnost, než se dveře od vagónu zavřely. A pak svět zčernal. Jen malou mezerou u stropu jsme viděli kousek oblohy. Ve vlaku, který sebou nepříjemně škubal a ani nebyl určen pro lidi, byla zima. Bylo nás tolik, že se někteří nedokázali ani pohnout. Nikdo najednou nemluvil, sem tam se ozval pláč. Ani nevím, kolik času uplynulo, zdálo se mi, že jedeme celý den, přepadla mě únava a usnula jsem s hlavou položenou v maminčině klíně.

Probudil mě hluk a skřípění brzd. Vrata od vagónu se otevřely a všechny oslnilo světlo, takže mžourali očima, než se pořádně rozkoukali. Lidé se začali tlačit k výstupu. Maminka mě pevně chytla za ruku, než jsme společně sešly na perón, kde jsem se zvědavě rozhlédla. Vypadalo to jinak, než u nás na nádraží. Zaujala mě velká cedule na budově, kde bylo napsáno Theresienstadt. Terezín.

Bylo to jiné, jiné než naše město, jiné než naše bydlení a jiní byli i lidé. Všichni smutní, s očima plnými strachu, které nás pozorovali na každém kroku. Budovy působily nevlídně a chladně, vysoké zdi a okna s mřížemi, všude to páchlo zatuchlinou. Tohle teď bude náš domov. Maminka neřekla ani slovo, jen jsem cítila, jak se jí občas třese ruka. Zavedli nás do jedné místnosti, kde bylo na zemi pár paland a starých dek. V té jedné místnosti bylo tolik lidí, že jsem moc nechápala, kde si ještě můžeme lehnout.

„Tady teď budeme?“ zašeptala jsem a podívala se na maminku. Ta jen přikývla.

Co bude dál? Co tady budeme dělat? Kam nás ještě pošlou? Co nás ještě čeká? Nikdo mi neodpovídá. Vím jen, že budeme bez tatínka, bez babičky, daleko od našeho domova, kde jsme byli všichni spolu.

Jmenuji se Ester, je mi devět let a právě jsem dorazila do Terezína. Po tváři mi stéká slza, kterou rychle setřu rukou, musím být totiž silná.

Anonymní_karakal

Sovětští vojáci

Jednoho dne jsem se rozhodl navštívit svoji babičku, přišel jsem k ní domů a viděl jsem, jak v rukou tiskne dopis. Zeptal jsem se proto: „Babičko, od koho jsi dostala ten dopis?“

Babička odpověděla: „od své babičky, kdysi dávno, pojednává o naší rodinné historii.“ „A řekneš mi, co v něm stojí,“ odpověděl jsem hbitě. A tak babička začala vyprávět.

V lednu roku 1945, procházel Raduní pochod smrti. Pochod šel od Komárova do Vršovic a následně do Chvalíkovic. Ten den mrzlo. V příkopech bylo mnoho jídlo, dali ho zde místní, protože jim bylo líto sovětských zajatců. A však každý, který se pro chléb zohnul byl brutálně umlácen pažbou německých zbraní. Stejně tak dopadl každý, kdo se zastavil nebo se povalil na zem. Jeden fašista dokonce poštval na jednoho ze zajatců psa, který pomalu odtrhoval maso z nebohého sovětského zajatce.

Druhého dne, vyšla praprababička Terezie, se svými syny Rudolfem a Karlem Tkačíkovými, do stodoly, načež se ze slámy vynořili tři hlavy. Byly to uprchlíci z pochodu smrti Boris, Vasil a Těreško. Praprababička se ohlédla o řekla: „Musíme je ochránit, jak ale zajistíme, aby je nikdo nenašel.“ No, a tak ustali postele ve stodole pod slámou kterou je zakryli, tak aby mohli dýchat, tam pobývali ve dne. A v noci pod rouškou tmy je převáděli do stavení přes dvůr.

Tak to bylo až do té doby, než Boris onemocněl, dostal malárii, měl horečky a blouznil.

Praprababička tudíž zašla za místním lékařem Doktorem Sanetříkem, vysvětlila mu, co se děje, a poté sním došla domů. Kde Boris ležel zastlaný do peřin a nadále blouznil. Trvalo to dlouho, než byl Boris uzdraven, ale nakonec ho pan Doktor Sanetřík uzdravil. Dále aby toho nebylo málo, Němci ustájili v stodole koně, proto se museli Boris, Těreško a Vasil přesunout do sklípku na brambory. A proto se prastrýc Karel rozhodl postavit Sovětům bunkr v lese kde jin třikrát týdně nosil jídlo.

Byl 22 duben, 5 Němců přišlo do světnice, lehli se ke kamnům a usnuly. V tu ránu však napadlo pradědu Rudánka, že jim sebere pušky. Tímto činem naštěstí zabránil krve prolití, protože toho stejného dne přišli Rusové od Suchých Lazců, osvobodit Raduň. Jakmile přišli do světnice, tak zajali Němce. O den později byla osvobozena Raduň.

23. dubna 1945 prastrýc Karel zašel za Sovětským komandem, že v lese jsou ukryti jejich vojáci. Ti se je proto vydali spolu s prastrýcem zachránit. A však v lese je napadly Němci a prastrýce Karla zastřelili, bylo mu pouhých 17 let. Boris, Těreško a Vasil odjeli spolu se sověty do Ruska. Nebylo po nich ani vidu ani slechu. Tedy až do roku 1985 kdy Vasil přes červený kříž navštívili praprababičku Terezku a poděkoval ji za záchranu života.

Anonymní_klaun

Koho Pán Bůh miluje

Snažila se sekat maso i kosti tiše, aby neprobudila děti. Jen je do toho nezatáhnout. Dost na tom, že riskuje ona a ten mládenec. Kdyby její muž žil, kdyby před svou smrtí nezadlužil statek, kdyby nebyla válka, nikdy by nemusela obrátit na černý trh. Ukrytý pašík se v kuchyni pod jejíma rukama měnil s pomocí překupníka Slávka v šedobílé balíčky. Když to dobře dopadne, umoří část dluhu a chvíli se nebude muset strachovat o střechu nad hlavou.

Bylo už dávno po půlnoci. Cítila, že se jí třesou nohy a v rukou jí vystřelovala bolest. Naopak Slávek na druhé straně kuchyně se při porcování usmíval a kdyby nemusel být potichu, snad by si i pohvizdoval. Dřív moderními mladíky, jako byl on, pohrdala. Přiváželi do vsi zvyky z města, pletli mladým holkám hlavu a v neděli vyspávali kocovinu, místo aby šli do kostela. Její nová situace ji přinutila hodnotit je rozvážněji. Sice by nebyla ráda, kdyby se někdo takový ucházel o jedno z jejích děvčat, ale byl to svým způsobem hodný chlapec. Za mnohé mu vděčila.

Slávek pro ni byl dar z nebes. Sama by jen těžko věděla, na koho se obrátit, komu říct. Částečně proto, že se bála prozrazení a trestu okupantů. Taky se ale strachovala, co by řekli. Všichni ti lidé, kteří se na ni za šťastných let obraceli na radu a vzhlíželi k ní. Byla pevný maják. Žena jednoho z nejbohatších sedláků ve vsi, hrdá, krásná a příkladně zbožná. Krása vzala za své, ale kdyby ztratila i dobré jméno… Alespoň před lidmi chtěla působit mravně jak dřív, i když její svědomí vědělo své.

Když po chvíli zabloudila očima ke dveřím, ztuhla hrůzou. Na prahu stálo čtyřleté děvčátko a rozšířenýma očima hledělo na kuchyň plnou krve. Anička! Proč se proboha probudila? Proč zrovna ona? Je dost stará, aby všechno vybrebentila, a příliš malá na to, aby jí to šlo vymluvit. Selka bezradně otevřela úst, ale nevydala ani hlásku.

Slávek si všiml, že přestala pracovat. Rychle stočil oči ke dveřím a vykouzlil na tváří úsměv, kterého se tak bály matky neprovdaných dcer.

„Pročpak nespíš, princezno?“ zazubil se na Aničku. „Ničeho se neboj, zabili jsme s tvojí maminkou bubáka. Už tě nebude strašit.“

Děvče si se zájmem prohlédlo kuchyň, jak by tam bylo poprvé. „Vážně?“

„Vážně! Ale nesmíš to nikomu prozradit. Pšt!“ dal si Slávek zakrvavený prst před ústa.

„Pššt!“ zopakovalo děvčátko a uchechtlo se.

Selka s podivem sledovala, jak Slávkovo kouzlo působí i na její malou cácorku. „Aničko, je ještě brzo. Šupej do postele!“ promluvila konečně.

Děvčátko pokývlo hlavičkou „Tak jo! Dobou noc!“ otočilo se na patě a odešlo.

„Tak bubák?“ obrátila se šeptem k mladíkovi. Ten se jen usmál.

„Děkuji,“ vydechla.

Dál porcovali prase, dokud nebylo celé rozdělené do úhledných balíčků. Ty odnesli na vozík, který si Slávek ukryl v remízku za humny.

„Děkuji ti, chlapče! Opatruj se!“ rozloučila se.

„Vy taky, panímámo. Bůh ví, že jste dostala hodně neloženo!“

„Koho Pán Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje,“ odpověděla skoro automaticky.

„Hmm, tak to by mohl začít milovat taky někoho jiného,“ odvětil a přikrčený očekával trest.

Dřív by přišel. Vždyť to bylo rouhání! Žena, která tak uvažovala, už ale nežila. Naznačila, že mu chce dát pohlavek, ale rukou jen rezignovaně mávla.

„Buď s Bohem!“

Anonymní_lemur

ŠKATULATA, HEJBEJTE SE!

Jedno zazvonění, druhé, třetí, klepot, ale bytové dveře se neobměkčily.

Miloš vyšel na ulici, svižným krokem obdaroval okvětní lístky nedávno vítající příchozí osvoboditele. Pracovní četa sundávala z ukazatelů na křižovatce německé nápisy, fronta před prodejnou čekala v družných hovorech, kolemjdoucí zastavovali Miloše pozdravy s viditelnou úlevou. Leklá opětování utnul ráznou omluvou, přidal do kroku.

Bývalá stodola na okraji městečka přečkala konec války bez poškození. Už jednou pomohla pracovitému tesaři rozehnat černé mraky osudu. S nadějným nádechem otevřel přidělané dveře, které občas nezamkl, a v menším skladišti rozsvítil. Bylo tam několik kusů pečlivě vyrobeného nábytku do všech koutů domova. Na části podlahy v rohu ležel kus azbestové krytiny, kterou Miloš odtáhl. S námahou vyndal vytesaný kamenný poklop, načež počal hmatat do černé díry v zemi. Po rozbalení voskového papíru spočinula v rukou ebenová soška indického bůžka.

Slabé zavrzání rozehnalo pocit radosti. Kredenc. Lehce pootevřená. Miloš odložil nález, opatrně vykročil ke svému dílu. Pomalé otevírání…

„Co jsi zač? Co tady děláš?“

Ruce instinktivně hmátly po Milošovi, sevřely se kolem jeho hrdla. Jako čert vyletěl z kredence zelený mladíček v duševním zkratu, špinavý, řval, převážil zaskočeného na zem. Miloš ho vší silou od sebe odtrhl.

„Ich will da nicht mehr hin! Ich gehe da nicht mehr hin!“

Miloš neposlouchal, snažil se postavit, včas uhnul před kopnutím. Přiskočil k mladíkovi, chytil ho na prsou za mundúr, napřáhl pěst, udeřil tvrdě do zubů. Rána mladíka srazila, nehýbal se. Miloš se nad útočníkem sklonil, zatřásl s ním, bez reakce. Zjistil, že dýchá. Pohlédl mu do tváře. Místní nebyl. Podle jekotu Němec jako poleno, snad říšský voják, dezertér.

Zavřené dveře od stodoly zatarasil těžkou almarou, před kterou postavil dva stoly, vše zasypal několika židlemi. Zadní vrata dávno zrušená. Otvůrek na větrání zakrytý velkým sudem. Dvakrát dokola obešel Miloš stavení. Nebylo kudy ze stodoly ven. Se schovanou soškou bůžka se vydal do městečka.

Ve stodole pod těžkým dubovým stolem ležel omráčený mladík, jako dřív koně trhali člověka. Ruce i nohy obinadlem přivázané vždy k jedné noze nábytku…

V kanceláři seděli tři muži v živé diskusi, před nimi haldy papírů, na jejich bedrech správa místní lokality. Muž v čele stolu, předseda Národního výboru Cvoček, odepl vrchní knoflík košile. Zadíval se na ebenovou sošku bůžka na stole.

Vešel Miloš následován příslušníkem Revoluční gardy, po zuby opásaném náboji.

„Shrneme to, Miloši. Tu sošku si u tebe schoval domovník Vorážka,“ začal Cvoček.

„Ve dvaačtyřicátým,“ pokračoval Miloš. „Koupil ji od vetešníka Lautmana na předměstí.“

„Žádný prodej nelze doložit. Lautmana oddělali v koncentráku, Vorážku nemůžeme najít a jeho byt je prázdný. Tedy co se lidí týče.“

Miloš nechápal, upřené pohledy znervózňovaly. Ač nevyzván, posadil se.

„Nevím, jak vy, ale Vorážku znám jako poctivýho chlapa,“ řekl. „Když mi umřela žena, pomohl mi za městem postavit kůlnu a najít smysl života. Celej život se jenom dřu pro druhý a teď si chlapi vod nás z dílny šuškaj, že jsem kolaborant, jenomže žádnej mi to neřekne do vočí.“

„Proč to?“

„Protože jsem starýmu Hechtovi udělal korbu na náklaďák, aby si s famílií odvezl i cetky. Že mi přitom oficír vyhrožoval zastřelením, je normální? Tak abyste věděli, v tý mojí kůlně…“

Do kanceláře vrazil hasič, propocený a celý od kouře.

„Zaplaťpánbůh, žiješ,“ otočil se k Milošovi. „Tvoje kůlna lehla popelem. Našlo se tam… tělo.“

Anonymní_lenochod

Vagón do stanice neznáma

Nevím, kolik je hodin, jaký je den, ani jak dlouho už jsme na cestě. Temný vagón, do kterého nás sobotního rána Němci naložili, je sice velký, ale s takto velkým počtem lidí vlastně dost malý. Bylo nám řečeno, ať si zabalíme ty nejdůležitější věci. Vzala jsem si rodinné fotografie, nějaké jídlo, převlečení a knihu. Myslela jsem si, že nám zavazadla na cestu do neznáma nechají, ale očividně ne.

Má sestra byla se mnou, když nás odváděli, teď už ale nevím, kde je jí konec. Sedím tu natlačená na stěnu vagónu a přemýšlím. Přemýšlím nad tím, co bylo, a nad tím, co bude. Snažím se nevnímat nářek ostatních lidí. Nikdo neví, co nás čeká. Většina z nás se ani neznáme. Rodiny byly rozděleny a my jenom doufáme, že se s nimi v cílové destinaci znovu setkáme.

Vagón se celý naklání a cesta je hlučná. Malý chlapec kousek ode mě pomalu usíná v náručí své matky. Kousek opodál se pár objímá a pláčou. Hodně z nás pláče. Pláčeme strachem, nejistotou, hladem a únavou. Ráda bych spala, ale to snad tady ani nejde.

Vedle mě sedí kluk zhruba v mém věku. Sedí opřený o tutéž stěnu a kouká do stropu. Přisunu se blíže k němu.

„Ahoj,“ pozdravím ho a on ke mně vzhlédne. Ráda bych viděla jeho pohled, avšak je taková tma, že možné to není. Pozdraví mě nazpět. Jeho hlas je v této chvíli tak uklidňující. Má jemný a přitom hrubý mužský hlas, který je jako hudba pro mé uši.

Začneme si povídat. Seznamujeme se a přemýšlíme o tom, kam vlastně jedeme. Pomalu ale jistě při jeho vykládání usínám. Usínám na jeho rameni a po chvíli už tvrdě spím.

Vzbudím se. Spánek netrval dlouho, jelikož jsem stále vyčerpaná. John, onen chlapec, na kterém jsem usnula, je stále vzhůru.

„Kolik si myslíš, že už uteklo dní?“ probudil mě do reality svým hlasem.

„Popravdě vůbec nevím. Myslím si, že už tak pět dní jedeme určitě,“ odpověděla jsem mu.

Chvíli jsme si ještě povídali, když vtom vlak začal brzdit. Zanedlouho jsme zastavili úplně a po chvilce se otevřela velká vrata vagónu. Několik lidí vyčerpaně vypadlo rovnou ven. Postupně jsme vystoupili všichni.

Když jsem poprvé takto Johnovi pohlédla do obličeje, bylo to krásné. Byl to mladý, vysoký, hnědovlasý kluk. Měl velké hnědé oči a lehké strniště – nedivím se, po tolika dnech. Na sobě měl prosté oblečení a kruhy pod očima prozrazovaly, že snad ani

chvíli za cestu nespal. I přes to, v jaké situaci jsme, mi on přinesl trochu světla. Byl tak krásný a já jsem se ihned zamilovala. Vím, že to nebylo správné, jenže tomu nešlo pomoct.

Šli jsme bok po boku po štěrkovité cestě podél kolejí. Po obou stranách jsme zahlédli několik podlouhlých staveb. Vypadalo to, že tohle je náš nový domov. Šli jsme v dlouhém zástupu, ale všimla jsem si, že ti vpředu jsou vždy rozděleni na muže a ženy a podle toho šli na jinou stranu. Ženy doprava, muži doleva.

Začalo mi docházet, že já a John prožíváme poslední společné chvíle. Popadla jsem ho za ruku a držela jsem ho pevně. Prohlížela jsem si ho od hlavy až k patě. Chtěla jsem si ho zapamatovat co nejlépe, jak jsem mohla.

„Ženy doprava, muži doleva,“ opakoval muž v uniformě stále dokola.

„Budeš mi chybět, Johne,“ řekla jsem a

naposledy jsem ho pořádně objala.

„Ty mi také, Anno,“ řekl a pevně mě stiskl v objetí.

Sotva jsme se pustili, oba jsme se rozešli svým směrem. On byl poslední jiskřička mé naděje. I když stále nevím, co nás čeká, pevně věřím, že nám osud opět splete cesty.

Anonymní_losos

Moudré řeči

„Seďte a poslouchejte. Tohle všechno jsem zažil na italské frontě.  Strach, že mě zabijí nebo budu muset někoho zabít já. Kam zítra zase půjdeme? Čeká na mě moje milovaná Maryčka nebo se už vdala za jiného? Žádné spojení se svými blízkými – už dva roky nevím, jak je jim, a oni neví, co je se mnou. Hlad, smutek a nejistota. Nekonečné přemýšlení, proč je tahle strašlivá válka, když nemá žádný smysl, proč v ní musím daleko od domova bojovat já, když nechci. Kdo jsou ti lidé na druhé straně fronty? Bolest, když mě prostřelili koleno. A zároveň radost, že budu v lazaretu, i když možná o nohu přijdu. Ale budu žít. Tohle si všechno dobře pamatujte, abyste to nemuseli zažít.“

Lidka, Miroš, Zdeněk i Jarek dobře znají tohle vyprávění tatínka. Všichni se narodili po 1. světové válce už do nového Československa, když se tatínek vrátil z fronty a vzal si naši maminku.  Tatínek byl řídící učitel na malé vesnici ve Slezsku, maminka měla co dělat, aby se postarala o děti a hospodářství. Tatínek, když trochu povyrostli, je posadil na lavici v kuchyni u stolu a museli poslouchat jeho „moudré řeči“. Děcka se pošťuchovala, usmívala a vyprávění je nebavilo.

Proč to máme pořád poslouchat dokola, vždyť to bylo kdysi dávno, teď se máme dobře, máme svůj dům, slepice, králíky, krávu, koně, prase a kozu. Samozřejmě máme své mazlíčky – kočky a psa. Maminka nám dělá dobré jídlo. Máme svoje kamarády, se kterými běháme po vesnici, lovíme raky v potoku, hrajeme na schovávanou nebo jen tak povídáme. Do kostela jezdíme do sousední vesnice, kde bydlí i tetička, co nás má ráda a peče nám buchty. Pan farář má nejradši Lidku, protože je nejposlušnější, my „ogaři často zaškvařujeme“. Do školy chodíme přes les pěšky, užijeme spoustu legrace. Jen když je moc sněhu, veze nás Emil s koněm na saních.  V zahradě máme ovocné stromy, voňavá jablíčka, hrušky i švestky. Těšíme se na stáčení medu a vysávání sladkých pláství. Tatínek nám v zahradě udělal malé hřiště, kde my kluci zkoušíme hrát tenis. Jen kousek za zahradou máme les, kde rostou sladké jahody, borůvky, maliny a houby.  Z kopce za vesnicí je vidět na oblé kopečky Beskyd a když otočíš hlavu na druhou stranu, vidíš zasněžené špičky Jeseníků. Slibovali jsme si, že až budeme velcí, budeme bydlet blízko sebe, v kraji, kde to máme tak rádi a kde se nám tak dobře žije.

—-

„Maryčko, to není možné! V Mnichově nás zradili. Panebože my se naráz octneme v záboru Německa.“ Sudety – to nové slovo, které jsme náhle stále slyšeli opakovat, mělo strašidelný přízvuk. „Nebudeme tady moci zůstat,“ řekl jednou večer tatínek. „Přece nemůžeme všechno opustit – dům, zahradu, naši Stračenu, Azora… a kam půjdeme?“ Maminka plakala, tatínek zadumaně seděl na zápraží a kouřil. My jsme mezi sebou hledali útěchu, že to přece nemůže být pravda.

„Půjdeme do Brna, strýc Pavelka nám pronajme malý byt v Králově Poli.“ První nápad Miroše byl: „Nikam nepojedu, nikdo mi tady nic nedělá, žádného Němce neznám, tak proč máme odejít?“ Jak se tam vejdeme a co si můžeme vzít s sebou, běželo v hlavě každého z nás. „Můžeme si vzít jen to, co naložíme na vůz, všechno ostatní tady musíme nechat…“ Z nábytku se vybral nakonec jen kuchyňský stůl a židle. Nějakou almaru snad tam pořídíme. Do Brna to bylo skoro dvě stě kilometrů. Nikdy jsme nebyli dál než s naším koněm a povozem v Opavě. A teď takovou dálku do města, které zní jako brrr… Brno. Kde vezmeme vajíčka? A z čeho maminka bude dělat kompoty a buchty? A je tam vůbec zahrada? A les? A louky s kytkami? A voní tam seno? A kam budeme chodit do školy? Myšlenky a představy se jen míhaly. „Včil se můžeš, Lidka, modlit.“

No snad to bude jen na měsíc nebo dva. Na Dušičky na hřbitov možná už zaneseme věneček pro babičku a dědečka. Na Vánoce už určitě budeme doma.

Pozorujeme tajně tatínka, jak vrtá díru do jedné z noh stolu. Co ho to napadlo? „Potřebujeme s sebou nějaké peníze, aspoň pro začátek. Sroluju je a schovám do otvoru v noze stolu. Tak, ještě tam dáme zátku, aby to nebylo poznat.“

Co ještě všechno uvidíme? Co všechno nás čeká? Většinu toho se nedá pochopit. Jak tomu máme rozumět, když to cítíme úplně jinak? Kdo bude v našem domě?

Nepomohlo, ani modlení, ani pláč, ani vztekání, ani utěšování. V říjnu se náš smutný konvoj vydal na cestu. A to byl teprve začátek… Už nikdy jsme se do našeho domu nevrátili.

Anonymní_lvice

Kufřík

Probudil jsem se o něco dřív než obvykle. Za okny stále vládla tma. Ne ta letní, doprovázená teplým vánkem, ale studená, ta štiplavá do tváře, která mě nechtěla pustit z postele. V těchto dnech mě překvapuje, že mě hlava vůbec pustí do říše snů. V domě panovalo nepříjemné ticho, jen kapající kohoutek v koupelně a vrzající prkna pod nohama se ho snažily narušit. Pootevřel jsem dveře do dětského pokoje a nahlédl dovnitř. Arnošt spal schoulený do klubíčka, objímal svého plyšového medvídka a jeho tvář působila andělsky nevinně. Vedle postele ležela malůvka, kterou kreslil před večeří, žlutý tank se zkomoleným nápisem „Nepřítel“.

Náš dům nikdy nevoněl přepychem. Měl jsem sice práci, o kterou jsem vždy stál, ale jako učitel na maloměstské škole mi předávání hodnot nepřineslo jídlo na stůl. Od chvíle, kdy jsem na Arnošta zůstal sám, se snažím, aby aspoň jeho pokoj působil jako bezpečné útočiště, nedotčené válkou. Jenže mám pocit, že jsem z něj udělal to nejnebezpečnější místo v zemi.

Přede mnou se objevil Štefan, můj bývalý spolužák, kterého jsem roky neviděl. Bylo to, jako bych se bavil s duchem, a přesto to byl zpočátku hezký návrat do starých dobrých časů. V potem zalitých pěstích svíral černý kufřík. „Nestál bych tu, kdyby šlo jen o mě. To, co je uvnitř, může zvrátit průběh celé války,“ pronesl. Chtěl, abych kufřík schoval na pár dní u sebe doma. Netušil, že vychovávám syna. Běžely mi hlavou všemožné scénáře, co by se stalo, kdyby si pro kufřík přišel někdo jiný, a co by se stalo s Arnoštem. O jednoho rodiče už přišel a já nemohl ulehnout vedle své milované. Měl jsem strach. Ale jak Štefan řekl: nejde jen o nás, je to sázka na vše. A nyní, o pár dní později, leží podle Štefana nejcennější věc, kterou kdy nesl v ruce, pod malinkou dětskou postelí. Začaly mi hlavou vrtat různé otázky, jako: Co když je v kufříku bomba a já ji schovávám pod nejdůležitější osobou v mém životě? Nebo co když Štefana zatkli a on jim řekne, kde kufřík schoval? Pomalu a jistě mě to dohánělo k šílenství.

V průběhu pár hodin někdo hlasitě klepal na dveře bez jediného slova. Znejistěl jsem, otevřel jsem šuplík se starým revolverem z roku 1911 a zavřel dveře do pokoje, kde byl Arnošt. Přistoupil jsem ke dveřím. Pomalu a opatrně jsem je otevřel jen na škvíru, se zbraní nalepenou na zádech. „Zdravím, Vojto,“ pozdravil Arnošt. Na malý moment jsem si oddychl a dveře dokořán otevřel, ale Arnošt měl monokl pod okem a pár nezahojených jizev. Vypadal jinak, a přesto stále vystresovaně a pod tlakem. Tentokrát nevypadal jako duch, měl jsem pocit, že takhle mě vidí on.

„Jsem tady pro zásilku.“ Měl jsem tušení, že něco není v pořádku, jako by nás někdo sledoval. Kdyby si mi ve světnici nehrál sedmiletý syn, pozval bych ho dál, abychom nebyli na očích, ale teď, Stál jsem před člověkem, kterého mohly okolnosti dohnat k zoufalým věcem. Hrát podle jeho pravidel nebo vytáhnout vlastní karty? Zkusil jsem první věc, co mi přišla na mysl. „Zásilka už tu není, předal jsem ji člověku, co tě prý zastupoval.“ Viděl jsem to zoufalství, co z něj sálalo po tom, co jsem tu větu dokončil. Podíval se mi do očí a co nejtišeji to šlo, zašeptal: „Stará pila“. „Dobrá tedy. Děkuju za všechno.“ V jeho očích se zaleskly slzy. V tu chvíli jsem poznal, že mluví pravdu. A že času zbývá zoufale málo. Přikývl jsem, zabouchl dveře a zamkl je na dva západy. Popadl jsem Arnošta i kufřík a zadním vchodem vyběhl na dvorek. Běžel jsem k mostu u staré pily, co mi síly stačily. Ozvaly se dva výstřely. A já se v duchu modlil a děkoval Štefanovi za to, že jsem ještě naživu.

Anonymní_Mečoun

Láska z minulých životů

Když otevřel Vilém oči, tak zároveň zkřivil tvář bolestí. Střepinu z nohy mu sice vytáhli a kromě nohy měl také ovázaný hrudník, léky na bolest jsou však špatně dostupné zboží. Dávají se přednostně těm, kteří by bolesti těžko vydrželi. Vilémovi nezbývalo než zatnout zuby. Válka se s nikým nemazlí, a má už přece něco za sebou. Na bolest byl už za ty roky zvyklý, v zákopu vám nikdo každou bolístku pofoukat nepřijde. Na co zvyklý nebyl, byla atmosféra v polní nemocnici. Obklopený tolika zraněnými vojáky způsobilo, že mu bylo zle hlavně psychicky.

Proto to, co by čekal nejméně, byl záblesk krásy a jemnosti. Anna byla bezpochyby nejkrásnější stvoření ve stanu. Její černé vlasy a pomněnkově modré oči až děsivě ladily se zástěrou potřísněnou krví. Po letech strávených po boku spousty mužů pohled na takovou krásu upoutá pozornost i přes to, v jakém prostředí se nyní nacházeli. Bez léků a větších zdravotních problémů se mohl mozek zaměřit i na něco, co se tak vymykalo běžným starostem posledních pár let. Vilém věděl, že mu bude lépe, když se soustředí na ni a nebude propadat té beznaději kolem.

Když mu Anna přišla zkontrolovat rány, také ona se pozastavila nad tím, co vidí. Usmívající se mladík, který pod tím nánosem krve a prachu vypadal zároveň mužně i křehce. Co ji však překvapilo nejvíce, byl pocit, jako by se odněkud znali. Chtěla jen zkontrolovat obvazy a spěchat k dalším potřebným, ale zůstala jen stát, srdce jí zběsile tlouklo a ona se snažila posbírat myšlenky, které se rozutekly do všech stran. Kdo věří v něco takového, ten tuší, jaký to byl pocit.

Když mu zkontrolovala nohu a dotýkala se ho, Vilém ani nedýchal. Úsměv mu zmizel a proměnil se v údiv. Naprosto ho vyvedlo z míry, co v něm vyvolávaly její doteky. Za to Anna za pár let praxe jako zdravotní sestra viděla už kde co. A tak věděla, že jsou věci, které prostě nikdo nevysvětlí. Proto se dokázala rychleji vrátit zpět do reality a zvedla se k odchodu za dalším pacientem. Vilém chtěl prodloužit tu dobu, kdy je s ním a stihl ji chytit za ruku. „Jak se jmenujete?” „Anna,” šeptla mu s jemným úsměvem a hned odešla.

Ve stanu si Vilém už mnoho dní nepoležel, protože byl v relativně dobrém stavu, propustili ho zpět do služby. Za těch pár dní, kdy se setkávaly jejich pohledy, se mu ale černovlasá dívka vryla do srdce tak, že zpět venku v té divočině dokázal sotva myslet na něco jiného. Tak moc si teď přál dožít se toho, aby ji znovu viděl, že se soustředil hlavně na vlastní přežití. A Anna? V pauzách na odpočinek tiše plakala, protože věděla, že toho mladíka, který si při odchodu vzal kus jejího srdce, už nikdy neuvidí. Bylo tolik mrtvých a nikoho ze stanu už neviděla znovu. Naděje, že zrovna on se vrátí, byla tak malá, že její skepse ji proměnila v beznaděj.

Byl konec února 1945 a ani jeden z nich ještě netušil, že se sobě ztratili jen proto, aby se za pár měsíců znovu našli…

Anonymni_mravenecnik

Na tom Říšském mostě

Jarkovi bylo pět let. Šel tenkrát s mámou přes Říšský most, který měl být už zanedlouho přejmenován na Most Miloše Sýkory a který spojuje slezskou a moravskou část Ostravy.

Jarek pak celý život vzpomínal, jak byl vyděšený, protože všude hlídali němečtí vojáci. A vyprávění o válce a o Němcích, které registroval už jako tak malý, mu působilo nejednu noční můru. Německý voják, nebo snad dokonce samotný Hitler, to byla synonyma té nejděsivější hrůzy. Kampak se na ně hrabal čertík z loutkového divadélka, který ho ještě nedávno tak strašil.

„Wohin gehst, kamerad?“ zaznělo najednou kdesi nad malým klukem, který si málem nadělal do kalhot. I ta řeč byla, jako by střílel z kulometu. Ale Jarek byl zmatený. Nad sebou totiž uviděl v té německé uniformě mladého kluka, který se na něj zubil a navíc mu strašně připomínal Láďu Valoška, kamaráda jeho nejstaršího bratra.

Jarek ucítil, jak maminčin stisk ruky trošku zesílil, třebaže vojákova otázka byla spíše řečnická, takové „Quo vadis?“ akorát německy. A když vojáka přešli, přidali ještě raději do kroku. Most se mu tenkrát zdál dlouhý, předlouhý, přímo nekonečný. A kroky, které slyšel za sebou, a taky kolem sebe, přičítal po zuby ozbrojeným jednotkám wehrmachtu, které je s maminkou zuřivě pronásledují, aby… aby… no co kluk věděl? Asi aby je zajali a přivlekli k samotnému jejich strašlivému vůdci, který na ně bude prskat ta hrozná německá slova, aby už nikdy nebyli veselí.

* * *

Pár dní nato přijely sovětské tanky a lidé jásali a tančili v ulicích. A když se největší sláva přehnala a začal zase všední život, Jarek šel zas jednou s maminkou přes most.

Ležel tam vedle cesty už několik dní zabitý německý voják. Byl tváří k zemi a neměl už boty. Špinavé onuce nikdo nechtěl, ty byly ponechány napůl rozvázané na nohách mrtvého a zakrývaly je jako hlavy dvou nebožtíků.

„Nedívej se tam!“ zavelela maminka, ale Jarek zas a zas vykukoval z poza ní, jako by čekal, že se ten člověk přece pohne, vstane… a třeba řekne: „Wohin gehst, kamerad?“

„Láďa říkal, že to byl nepřítel,“ nedalo to Jarkovi. Nenechal jej v klidu ten mrtvý člověk u silnice, který tu leží celé dny a nikoho to nezajímá.

„Láďa je jelito,“ rozhodla matka, „jakého on má nepřítele?“

A to bylo poslední, co k tomu kdy máma řekla. Jarkova máma vůbec raději mlčela a myslela si svoje. A Jarek už se taky nikdy neptal. Možná proto, že mu mámina odpověď dala podnět k přemýšlení – o takzvaném dobru i takzvaném zlu – až do konce života.

Anonymní_mrož

Útěk

Venku je tma, přerušovaná pouze občasným paprskem měsíce, který je, naštěstí, v úplňku. Když se podívám na hodinky, vidím 20.00. Je 13. května roku 1942 a já se plížím lesem, společně s mými přáteli. Pár metrů přede mnou matně vidím Honzovu a Ondrovu siluetu. Naštěstí jsme byli téměř neslyšní, vytrénovaní dlouhými procházkami, na které jsme chodili jako děti, ještě před okupací. Byli jsme celkem šťastní a cestu jsme si užívali, dokud jsme neslyšeli tiché zašustění.

Okamžitě se otočím směrem ke zvuku. Koutkem oka vidím, jak Honza i Ondra udělali to stejné. Očima skenuju les napravo, zatímco se mi zrychluje tep. Buch buch. Buch buch. Tak hlasité, až si říkám, že to musí jeden z nich slyšet. Když zachytím pohyb, hnedka zámířím. “Jako fakt? Pták?” Slyším Honzu, který se poměrně neúspěšně snaží potlačit smích, zatímco se Ondra pochechtává. “Jo, fakt.” Odpovím s tichým povzdechem úlevy a uchechnutím. “Tak jo, pokračujem kluci.” Znovu se rozejdeme a mě napadne, jak se asi mají naši kamarádi. ‘Doufám, že jsou v pořádku a bezpečí,’ pomyslím si. Poté co jsme utekli možná mají nějaké problémy, nepřekvapilo by mě, kdyby je vyslýchalo gestapo. Snad ne. Aspoň jsem se nemusel bát o rodiče, teď už rozhodně ne. Narozdíl od Ondry. Zajímalo by mě, jestli se o ně bojí.

Nic zajímavého se nedělo. Jen monotónní procházení lesa, mezitím, co si Ondra tiše mumlá. Je to skoro nepostřehnutelné, ale po všech těch letech co se známe, už ho znám dostatečně na to, abych si toho všimnul. Zrychlím, doženu ho a těsně předtím než mu položím ruku na rameno uslyším jen dvě jména. “Marie. Tereza. Marie. Tereza.” Pořád dokola. Jeho mamka a sestra. Srdce se mi sevřelo a já mu konečně položil ruku na rameno. “Vpoho?” Bylo mi jasné, že to byla špatná otázka. Určitě nebyl v pohodě. “Jo, jo, všechno je dobré.” Předpokládaná odpověď. Když si nás všimnul Honza, taky zastavil. “Co se stalo?” Byl vždycky zvědavý a normálně jsem mu s radostí odpověděl. Tentokrát jsem ale jen zakroutil hlavou. Beze slova jsme se rozhodli si dát pauzu.

Sedli jsme si vedle staré zbořené zdi. Zády jsme se o ni opřeli a já zavřel oči. “Kdo asi mohl mít barák uprostředka lesa?” Zeptá se najednou Honza. To je… Dobrá otázka. Proč byla zeď uprostřed lesa? “Nemám tucha,” pokrčil Ondra rameny, “asi antisociál.” Usmál se. “Já to myslím vážně.” Prohlásí Honza, snažící se nesmát. Za námi spadne kamínek, pravděpodobně ze zdi. Ale znělo to… Podivně. “Slyšeli jste to?” Zeptám se a otevřu oči. “Co?” “Jo, co myslíš, je ticho” Jak to mohli neslyšet? “Vy jste to neslyšeli? Právě z druhé strany spadl nějaký kámen.” Podívali se na sebe, jako bych byl blázen. “Ne, už nějakou dobu je ticho. Jsi v pohodě, Míro?” Začínala mě bolet hlava. “Jo, jo, asi se mi jenom něco-” nikdy jsem to nedořekl. Před námi proletěl světlý flek. Tentokrát mi z jejich výrazů bylo jasné, že to viděli. Viděl jsem, jak se Honza přitiskl více ke zdi, zatímco já a Ondra jsme vystřelili nahoru a postavili se. “Co to kurv-” “Jdeme. Jdeme. Jdeme. JDEME.” Můj hlas se stupňoval, dokud mi Ondra nepřitiskl ruku přes pusu a nezašeptal “Drž hubu, idiote.” Hned přikývnu a Ondra stáhne svou ruku. Podívám se do strany a vidím, že se Honza mezitím zvedl. “Je mi jedno co to bylo, ale nechci tu být ani jednu další minutu.” Oba jsme přikývli a všichni jsme začali rychle jít dál po cestě.

Téměř jsem cítil jak se mi v hlavě otáčí kolečka. ‘Co to bylo? Jak se to tam objevilo?’ Slyšel jsem rychlý dech Honzy i Ondry, těsně za mnou. Společně s… Nějakým čtvrtým? Otočím se a srdce mi tepe skoro 200 tepů za minutu. Ale nic tam není. Otočím se zpátky a rozběhnu se. Honza s Ondrou mě brzo doženou a já vidím jak běží vedle mě. Po pár momentech běhu vidím, jak Honza zpomaluje. “Honzo?” Zpomalím a otočím se. “Proč jsi zas-” ale za mnou nic není. Ale já pořád slyším čtyři dechy. Dva rychlé, můj a Ondrův. A dva pomalýmé a hluboké. To nemohl být Honzův dech. “Honzo?” Zašeptal jsem. “Kde- kde jsi?” Žádná odpověď. Otočím se zpět a v očekávání, že uvidím Ondru, otevřu pusu. Ondru vidím, jak stojí a snaží se chytit dech. Z úst mi unikne povzdech úlevy. Dokud neuvidím Honzu stát za ním. Tam se ale nemohl dostat. Musel by projít kolem mě. “Ondro?” I přes mou veškerou snahu se můj hlas třese. Když se na mě otočí, Honzova silueta zmizí. “Jo?” Ale já nic neřeknu. Jen se na něj dívám. “Míro?” Zastřesu hlavou a řeknu nahlas, tentokrát už mnohem stálejším hlasem “Kde je Honza?” Vidím jak se mu nakrčí obočí. “Honza? Však je hned za tebou.” Vyděšeně se otočím a opravdu, Honza stojí za mnou a zhluboka dýchá. “Jak jsi- kde jsi-” motá se mi hlava a poslední věc, kterou si pamatuju je jak padám a Honza i Ondra se na mě jen dívají.

Probudím se a okamžitě si zakryju oči. Jasné slunce mi svítí přímo do očí. “Hej, jsi vzhůru.” Otočím hlavu směrem k hlasu a uvidím Ondru, jak stojí nade mnou zatímco Honza sedí vzadu na zemi. “Co se stalo?” “Omdlel jsi. Vpoho jsi stál a najednou jsi spadnul na zem.” Vezmu vodu, kterou mi Ondra podává a napiju se. “Co jsi viděl?” Zastavím se, když uslyším Honzu. Jeho hlas zní skřípavě a je kompletně bez emocí. “Jen jsem-” polknu nově vytvořený knedlík v krku. “Jen jsem asi zpanikařil. To je všechno, jsem vpoho. Jdem dál?” Oba přikývnou.

Jdeme dál, ale i po půl dni chůze to vypadá, že les nemá konec. I tak ale pokračujeme. Celou cestu si říkám, jak podivně se Honza chová. Normálně pořád mluví, ake teď? Je zticha a hýbe se mechanicky. Snažím se to ignorovat. Když padne noc, zastavíme. Slyším opět padající kamínek. Mám neblahé tušení, co přijde dál. A přesně, jak jsem si myslel – před námi se mihne světlý flek a my začneme utíkat. Všechno probíhá stejně, Honza zpomalí, ale brzy mě znovu dožene. Narozdíl od Ondry. Ten zmizí v temnotě za mnou. A já se opět zastavím. Otočím se. Je to špatné rozhodnutí, skoro slyším ‘neee’ jako z televizoru. A za mnou nikdo není. Otočím se na Ondru. Nikdo. Jsem sám. Uprostředka lesa. Ale pořád mě obklopují čtyři dechy. Tři hluboké a pomalé dechy a jeden můj, rychlý a mělký. A ty tři se přibližují. Zrychluje se mi tep. Buch buch. Slyším krok zpoza mě, a samozřejmě, když se otočím, nikdo tam není. Buch buch. Další krok. Zase nikdo. Buch buch. Znovu. Už se ani neotáčím. Buch buch. Dva kroky. Skoro výsměšné.

A pak otevřu oči. Ležím doma, na tvrdé posteli u mě doma.  Vstanu a protřu si oči. Venku je noc a svítí jen pár lamp. Jako vždycky. Nic neobvyklého. “Byla to jenom noční můra,” říkám si. Je to určitě jen noční můra. Šel jsem si znovu lehnout. I ráno jsem byl otřesený a Honza i Ondra se mě ptali co se stalo. Zněli normálně a Honza zase mluvil. Brzy se vše vrátilo do normálu. Chodil jsem do továrny. Bavil se s kamarády. A v noci jsem jednoduše usínal, jako vždy.

Ale už ne s otevřeným oknem. Když ho nechám otevřené, budím se za zvuku třech hlubokých a pomalých dechů, vycházejících zpod mé postele.

Setkání

Sedíme s dědečkem v kavárně na náměstí. U stejného stolu se každou sobotu dopoledne setkáváme už několik let. Probereme, co se za poslední dobu událo, a pokud se nám chce spíše mlčet, dědeček pro tyto chvíle nosí v kožené tašce šachy. Babička mezi tím doma vaří oběd, který pak strávíme s ní.

I dnešek je případem tichého dopoledne, kdy jsme vytáhli šachovnici a figurky. V kavárně je poloprázdno. Z rádia u baru hraje potichu hudba narušovaná pouze pohybem číšníka. Leští skleničky, ukládá hrníčky, utírá stoly. Na ceduli na chodníku píše nabídku dne. Sotva však zavře dveře, znovu se otevřou a zvonek nad nimi hlasitě zacinká. Do místnosti začnou proudit lidé.

Zvedneme s dědečkem hlavu a podíváme se k východu. Všichni jsou teple oblečení a bodejť by ne, vždyť venku je pod nulou a zase začíná sněžit. Svlékají si kabáty a mnou si ruce. Vypadá to na nějaký zájezd seniorů. Všichni jsou podobného věku, dokonce podobného věku s dědečkem. Ale je jich více, než je volných stolů v kavárně. Jeden z nich přistoupí k tomu našemu a požádá, jestli by si mohl přisednout. Dědeček se na něho zvědavě podívá. Starší prošedivělý pán mluví lámavou češtinou. Ať si sedne, je vítán. Objedná si zázvorový čaj, a když mu ho přinesou, obejme hrníček zmrzlýma rukama.

„Odkud jste přijel?“, ptá se dědeček.

„Z Mnichova“, odpoví přísedící a pokračuje: „Kdysi jsem tu žil, už je to dávno.“ Zamíchá čaj lžičkou a přidá do něho trochu cukru.

Dědeček se také napije kávy a znovu zapřede hovor, tentokrát v němčině: „A co Vás sem přivádí?“

„Žil jsem tu před válkou i během ní, ale pak jsme se museli vystěhovat,“ odpoví přísedící a usměje se. Zřejmě je rád, že už nemusí lovit česká slova. „Rád na tu dobu strávenou tady vzpomínám. Byly to těžké časy, ale žil jsem tu rád. Strávil jsem tu celé dětství i dospívání. Do školy jsem chodil ke hřbitovu a vyučil jsem se v místní textilce, v té za řekou. Založili jsme kapelu a hrál jsem v ní roky na akordeon. Taky jsme chodili cvičit do Sokola a tam jsem taky potkal své první děvče. Byla to napůl Němka, její táta byl lékař a měl tady ordinaci, proto tu taky mohla po válce zůstat.“ Na chvíli se odmlčí.  Ruce si složí do klína, párkrát ještě otevře pusu, ale zase ji zavře, jakoby si rozmýšlel, co chce říct. „Řeknu vám, moc těžko jsme se po válce loučili. Nějakou dobu jsme si psali, ale to víte, byla to dálka. Pak jsem sem ještě několikrát přijel a hledal jsem ji, ale bůh ví, kde je jí konec,“ ukončí vyprávění a zdá se, že posmutněl.

„A jak se jmenovala Vaše dívka?“, zeptá se dědeček.

„Frida Eichler“, odpoví tiše.

S dědečkem se na sebe podíváme. Překvapení v jeho očích pomalu vystřídá klid. Oči mu zabloudí k oknu a přimhouří víčka před venkovním jasem. Po chodníku projde mladá rodina, rodiče táhnou děti na sáňkách.

Pak se otočí na spolusedícího a řekne: „Zvu Vás k nám na další čaj. Frida je moje žena.“

 Anonymní_ocelot

Povídka (k výročí konce 2. světové války)

Dnes jsem se sešla se svými sestřenicemi. Jednou za čas se domluvíme na schůzce a popovídání si, co je nového a tak.

Obě mé sestřenice mají kolem 80 let a já se musela pousmát: „Děvčata, máte skvělou příležitost přípitek směřovat nejen k narozeninám, ale rovněž k osvobození republiky.“. Moc jsem je svým tvrzením nepotěšila. „To víme i bez tebe, jak jsme na tom s věkem. Ale připomínka války a jejího konce není veselá.“

Zesmutněly a já zalitovala své poznámky. Bylo chvíli ticho a pak se obě rozpovídaly. Každá z nich znala z vyprávění historky, jak naši otcové a matky tyhle chvíle prožívali. Jsem o dost let mladší a z jejich vyprávění jsem slyšela mnohé poprvé. Nešlo zrovna o veselé vzpomínky. Na druhou stranu musím však uznat jakou měli rodičové odvahu a odhodlání pomoci svým blízkým.

Zejména nejstarší sestra mého tatínka, Anna, se hned tak něčeho nezalekla. Její bratr Josef ke konci války, při bombardování Drážďan, kde byl na nucených pracích, utekl. Samozřejmě se vrátil domů. První koho potkal, byla Anička. „Proboha, co tady děláš?“ Zděsila se, když ho uviděla. „No co, nebylo na co čekat“. Odvětil Josef. „Ale tady je to stále nebezpečné, může tě někdo poznat, navíc ještě ohrožuješ celou svou rodinu“. Josef uznal, že má Anička pravdu. Ta však nelenila a odvedla do domu, kde sloužila u německého důstojníka a poznámkou – pod svícnem bývá tma. On v bytě zůstal sám, protože rodinu už dříve poslal do Německa a většinu času pobýval v kasárnách, kde chystali obranu města.

Jednou večer seděli a vymýšleli, co by udělali, kdyby se najednou vrátil a Josef se nestačil ukrýt. Jednoduchá odpověď Aničky nepřekvapila jenom Josefa ale i jí samotnou. „Tak ho zabijeme. A hotovo!“, řekla. „No jo, ale co uděláme s mrtvolou, mohli by ho přijít hledat.“ Ale Aničku otázka nepřekvapila. „Hodíme ho do studny“, odpověděla. „A kde je tady studna?“, zeptal se Josef. „Nevím“. Řekla Anička. A té vypjaté chvíli se začali oba smát.

Bylo jasné, že tam zůstat nemohou. Věděli, že musí z bytu pryč. A tak se vydali na cestu za rodinou, která byla v nedaleké obci. V tu dobu už Opava byla uzavřena a nařízeno obyvatelstvu, aby město opustili. Podařilo se oběma utéci a dostat se k rodině.

Ale to ještě nebyl konec příběhu. V té době další jejich sestra čekala dítě. Když přišli do obce, byla poloprázdná. Všichni, kdo mohli, prchali před frontou. Do toho zmatku se narodila holčička. Věděli, že nemohou zůstat, že musí pryč. Sbalili se a putovali přes kopec k rodině od Josefa. Malá Kateřina byla zabalená, že jí koukal jen nos. Byla ještě zima, protože byla teprve půlka dubna. Když dorazili na místo, byli všichni promrzlí. Největší obavu měli o novorozeně. A tak Anička nechala pořádně roztopit kamna a malou Kateřinu pro prohřátí po chvilkách dávali do trouby.

Představa, jak je v troubě, mě rozesmála. A nesmála jsem se jen já. A to si představte, že při konci vyprávění vytáhla osmdesátiletá Kateřina z trouby koláče, které pro nás pekla. A to už se smích skoro nedal zastavit.

Válka je pro mne nepředstavitelná a věřím, že ji nikdy neprožiji.

Miluj bližního svého

Konečně prší. Zvuk padajících kapek je tak intenzivní, že Antónie neslyší nic jiného, jen to neklidné šumění deště. Na chvíli se zadívá z okna ven do dvora. Myslí na něj. Leží někde promočený? Je hladový? A položí si i tu otázku, která ji tíží nejvíce. Je vůbec ještě naživu?

Syn Josef je letec a ve válce bojuje už druhým rokem. Když nastupoval, bylo mu čerstvých devatenáct. Jak asi vypadá teď? Kromě dvou krátkých dopisů o něm nemá žádné zprávy. Naposledy psal o západní frontě.

Déšť začíná pozvolna ustupovat a po chvíli zavládne v chalupě hrobové ticho. Když vtom zavrzají vrátka v zadní části dvorku. Tím vchodem chodí jen Antónie do lesa pro dřevo. A nebo Josef. Nikdo jiný. Je to Josef? Mohl by to být on? Srdce Antónie se rozbuší v očekávání. Ta představa ji úplně pohltí a nohy se jí v každém kroku víc a víc chvějí. To musí být jedině on!

Otevírá dveře chalupy a její pohled míří k oněm vrátkům. Ale tam nikdo není. Vrátka jsou pootevřená a na klice je krev. Antónii ovládne strach. Nemůže se hnout. Nemůže se nadechnout. Vtom slyší ránu ze stodoly.

Jde blíž, a jak se pomalu přibližuje, slyší rychlý, mělký dech a bolestné sténání. Bere do rukou vidle opřené o zeď stodoly a pomalu otevírá vrata. Leží tam voják. Má německou uniformu a levou rukou se drží pod žebry. Krvácí.

Antónie se na něj chvíli jen strnule dívá a vší silou svírá rukojeť vidlí. Voják nic neříká. Je promočený a klepe se zimou. Když si jí všimne, začne plakat.

Antónii běží hlavou tisíce myšlenek. Je to nepřítel, je nebezpečný, zabíjí naše děti, otce a bratry. Zaslouží si smrt. Kdyby se dostal na dvorek ke Kučerům, Václav by ho zabil. Uniforma toho muže představuje zlo a utrpení.

Ale Antónie vidí pod uniformou taky mladého kluka. Kluka, který by se možná učil truhlářem nebo ševcem. Kluka, který má doma matku, jež se o něj bojí a píše mu dopisy, které se jí neotevřené vracejí zpět. Kluka, který zabíjí, aby sám mohl žít.

Namířené vidle pomalu sklání dolů. Vtom někdo buší na vrata. V očích vojáka se objeví děs a strach. Venku na ulici je nezvyklý povyk.

„Antónie, otevři! Potuluje se tady německej parchant. Chlapi našli jednoho mrtvýho v autě před vesnicí, mohlo jich přijet víc. Toho mrtvýho na zadním sedadle někdo musel přivézt!“

Antónie poznává Václavův hlas. Zavírá dveře od stodoly, z vědra na dvorku vytahuje hadr a hází ho přes vrátka, aby zakryla stopy krve. Otevírá Václavovi a s ledovým klidem odpovídá:

„Díky, Vašku. Dám si pozor. Zamknu se v chalupě. Dejte vědět, kdybyste někoho našli.“

Zabouchne vrata a rozbíhá se do chalupy, napouští lavor vodou, bere čisté prostěradlo, teplé deky a další věci na ošetření toho kluka. Ruce se jí třesou tak, že jí všechno padá. Odkládá vše na stůl, zhluboka se nadechuje a dlouze vydechuje. Daří se jí trochu uklidnit. Pak míří přes chlívek do stodoly.

Voják tam leží stejně jako předtím. Nemluví. Komunikují jen pohledem. Je postřelený. Kulka ho jen škrábla, ale i tak rána hodně krvácí. Antónie ho ošetří, jak nejlépe dokáže.

Dá mu suché šaty a uniformu hodí do kamen. Přinese mu teplou polévku a chleba. Víc udělat nemůže – a voják to ví. Musí zmizet a dostat se zpět za hranice. Je podobně starý jako její Josef.

Uvědomuje si uvědomuje, jak hrozně riskuje. Ale víra v Boha jí dává sílu, a tak si pořád opakuje: „Miluj bližního svého.“ Doufá, že kdyby se její Josef dostal do podobné situace, Bůh ho zavede tam, kde mu pomohou stejně, jako ona dnes pomohla tomu mladému vojákovi.

Druhý den ráno je stodola prázdná. Někdo ho ale musel vidět. Lidé to vědí. „Zradilas,“ šeptají sousedé u vstupu do kostela. Václav jí nevozí brambory a Štěpánka nechodí v úterý na partii dámy a bílou kávu. Měsíce s ní nikdo nemluví.

Když pak ale jednou zavrzají zadní vrátka a v nich stojí Josef – Antónie ví, že se rozhodla správně.

Anonymní_panda

Slzy míru

Ding… dong. Ding… dong.

Zastavila se uprostřed kuchyně. Zvláštní. Zvony odbíjejí pátou hodinu – a Fritz pořád nikde. Pomyslela si Anna. Vždycky bývá přesný. Dokonce i když mu přidělili další službu v nemocnici, vyměnil si ji s někým jiným, aby přišel včas na jejich setkání. Najít za sebe záskok neměl jednoduché, protože je jediný tlumočník mezi českým personálem a německou administrativou. Pousmála se nad vzpomínkou, že se ho poprvé bála.

Když po Mnichovu převzali Krnov Němci, nemocnice okamžitě přešla pod jejich kontrolu. I když byla Anna sestřičkou teprve krátce, vnímala, jak se vše rychle mění. Jazyk, pravidla a hlavně lidé. Fritz ale nebyl jako ostatní. Zastal se českých sester, a Anně pomáhal i ve chvílích, kdy nemusel

Pekáč začal přes složené utěrky pálit do dlaní, tak přeběhla ke stolu, položila ho a neklidně pohlédla k zadnímu vchodu, odkud Fritze očekávala.

Ding… dong… ding… dong…
Ale tyhle zvony neodbíjí čas. Je v nich cosi naléhavého. Hruď jí ztěžkla úzkostí.

Šla k oknu. Nedokáže rozeznat slova z rozhlasu. Přes zavřené okno doléhají jen útržky a výkřiky. Lidé vybíhají z domů, někdo mává, jiný pláče, kdosi klečí.
Tak se soustředí na ruch z ulice, až přeslechla bouchnutí dveří. Lekla se doteku na svých pažích, ale pak ji známá vůně obklopí do náruče.

„Aničko… miláčku,“ zašeptá Fritz. „Přicházejí. Sověti. Musíme pryč. Všichni. Já… nemůžu zůstat, Anno.“

Jakoby mluvil cizí řečí. Slyší jeho slova, ale význam se na cestě k pochopení kamsi vytratil.

Odstoupil o krok dozadu, našel si její dlaně, aniž by se jí přestal dotýkat. Na okamžik zavřel oči. Nadechl se a snažil se uklidnit.

„Je konec války. Všude je zmatek. Musím utéct dřív, než přijdou vojáci. Prý postupují rychle..“ Jeho hlas nezakolísal, jako by chtěl větu ještě dokončit. Ale nebylo co.

Utečeme spolu, někde se schováme a přečkáme to. Neřekne. Místo toho neřekne Anna nic. Přes sevřené hrdlo nedokáže říct ani slovo.

„Anno pojď se mnou.“ Zkusí to, ale sám ví, že by to pro ni bylo nebezpečné.

Obejme ji. Silou se k sobě tlačí, aby vytlačili realitu.

„Nedokážu si to bez tebe představit.“ pláče Anna do jeho košile. Mačkají se k sobě tak silně, že ji sotva slyšel.

„Já si to nedovedu představit bez tebe.“ Odtáhnou se od sebe. Utírají si slzy. Hladí se po tváři. Zas a zase se objímají.

Odtrhnou se od sebe, když uslyší výstřely.

„Aničko, já si tě najdu. Slibuju, že si tě zase najdu.“

„Já se odtud nehnu, zůstanu tady a počkám na tebe.“

„Miluju tě od první chvíle, kdy jsem tě viděl.“

Anna se k němu přitiskne a opakuje mu ta stejná slova stále dokola.

Fritz ustoupí o krok, drží ji před sebou za mokré tváře.

Nedokáže odejít.

Musí.

Musí.

Znovu ji pevně objal. Hladí ji po kůži. Dýchá vůni jejích vlasů. Cítí teplo jejího těla.

„Vrátím se.“ Zašeptal. Odtáhl se a couvl k zadním dveřím. Prsty nahmatal kliku. Dívali se na sebe aby si co nejvíce ze sebe zapamatovali. Stiskl kliku. Pomaleji otevírat dveře snad už ani nešlo. Jeden krok dozadu. Krok do prázdna.

„Miluji tě.“ Zašeptala Anna.

Bušení na přední dveře a do kuchyně vtrhli sousedé. Křičeli, smáli se, objímali ji i sebe navzájem.

Anna se přes jejich těla podívala směrem k zadnímu vchodu. Byl prázdný.

„Konec války!“

„Jsme svobodní!“

Přes nadšení si ani nevšimli, že Anna strnule stojí. Asi je v šoku a ty slzy jsou radostí. Někdo ji bere za ruku a táhnou ji s sebou ven.

Ulice je plná euforie. Lída Zdráhalová mává československou vlajkou. Květa od Mládků tancuje bosá s dětmi.

V Anně roste panika. Rozhlíží se kolem sebe. Němci jsou pryč.

Fritz je pryč.

Anonymní_pásovec

Výstřel osudu

Mé kroky zběsile utíkaly zamrzlou krajinou. Svět kolem mě jako by se zastavil. Jediné, co mě zajímalo, bylo dostat se s Davem z bitevního pole.

Všude kolem byla cítit krev. Rudý sníh se mi propadal pod nohama, ale já se nezastavoval. Běžel jsem dál, protože příkaz vypadnout přišel moc pozdě. Oči mi strachem tikaly po stromech před námi a občas se zastavily na jeho zádech. Taky to byly právě ony, které mě stále držely pohromadě.

Kolem mě vládl hluk, množství výstřelů a křiku – a přesto jsem slyšel jen vlastní dech a Daveovy kroky přede mnou. Ztuhlé prsty svíraly poloprázdnou láhev, zapomenutou vzpomínku na chvíli, kdy jsme si ji ještě v zákopech podávali. Mluvili jsme o našich rodinách, rozplývali se nad jídlem, které nás doma čeká, a vyprávěli si příběhy, na které už nikdy nezapomeneme.

Možná to bylo adrenalinem, který mi koloval celým tělem, ale ani zima pro mě už nebyla tak mrazivá.

Zbraň jsem nechal daleko za námi. Při rychlém úniku ze zákopu jsem byl rád, že jsem se vůbec dostal ven – na pušku jsem tak už ani nepomyslel. Stejně jsem s ní neuměl pořádně zacházet. I tak se mi palba zařezávala do uší. Věděl jsem, že neustala, i když se ji můj mozek snažil vytěsnit. Stále se mi zarývala pod kůži. Hluboko a hlouběji. A strach z ní mi zvedl všechny chlupy na těle.

Stále jsem běžel. Rychleji a rychleji, že jsem ani nevěděl, že to jde. V myšlenkách se mi přehrával celý život, ale i tak jsem dokázal myslet jen na jedno. Na jednoho.

A to i přesto, že jsem celý život dokázal myslet jen na sebe. Starat se o své problémy a nikoho si nepustil k tělu. Proto vidět kluka, který celou tuhle hráz rozbořil, utíkat se smrtí v zádech přede mnou… Bylo to, jako by mi někdo zabořil dýku do hrudi. A pak s ní otočil. Jednou. Dvakrát. Pomalu a bolestivě, tak, že každý pohyb mě dostával do kolen.

A na to jsem to uslyšel. Výstřel. Tak hlasitý, že mi roztrhl myšlenku na kusy.

A pak to ticho.

Dech se mi zadrhl v krku a mé oči okamžitě spočinuly na něm.

„Klausi…“

Uslyšel jsem své jméno tak křehce, že se mi zlomil dech v plicích. A než jsem stačil cokoli udělat, začal se Dave řítit k zemi.

Bylo to jen pár vteřin, ale i tak se mi vše zdálo jako ve zpomaleném filmu. Jako by se najednou všechno zastavilo. Mé srdce v ten moment muselo vynechat úder, když se celým bojištěm rozezněl můj výkřik.

Dopadl jsem na kolena do kaluže krve, rychle se tvořící pod tělem člověka, který mé srdce dokázal slepit, stejně tak jako se teď roztříštilo na milion kousků.

Slzy mi začaly stékat po tvářích a dopadat na jeho zelenou uniformu, která teď zůstala roztrhaná od kulky v jeho hrudi.

Dlaně jsem přesunul na krvácející ránu a s brekem vykoktal jeho jméno.

Dech jsem měl stále ještě těžký z běhu, ale nyní jsem jen lapal po dechu úzkostí. Jeho hrudník se nezvedal. Ani se nehnul.

Panicky jsem s ním začal třást, aby se probudil. Volal na něj a stíral si slzy z očí, které tentokrát už nešly zastavit. Mé ruce se třásly stejně jako celé mé tělo. Krev mi protékala mezi prsty a já stále tlačil na místo, abych ji zastavil.

Nevím, jak dlouho jsem tam mohl sedět. Možná pár vteřin. Minut. Hodin. Jediné, co jsem věděl, bylo, že se v ten moment celý můj svět zastavil.

Palba se odebrala do pozadí. Výkřiky utichly. A já jen seděl. V náruči osobu, která byla jediným důvodem vstát.

Slzy už netekly. Taky kde by se další vzaly? Zůstala jen bolest a prázdnota.

Prsty jsem projížděl jeho kudrnatými vlasy a oči upíral do těch jeho — prázdných. Zemřeli jsme oba. Ale jen jedno srdce přestalo bít.

Podebral jsem ho za ramena a dotáhl k velkému stromu za námi. Opřel jsem ho o mohutný kmen a prsty mu opatrně zavřel oči.

Hrudník se mi stále svíral bolestí a smutkem, ale jedna emoce je přebíjela.

Vztek.

Sundal jsem mu známky z krku a nasadil je na ten svůj, než jsem své rty naposledy přiložil na ty jeho.

Říká se, že než začneš válku, měl bys vědět, pro co bojuješ.

A já to své měl celou dobu před sebou.

Ale dnes mě to znovu donutilo vstát.

Anonymní_Platýs

24. června 1942 – Praha

Drahý deníčku,

už pár dní je Praha jakoby v sevření. Lidé mluví šeptem, všude jsou němečtí vojáci a každou chvíli někde projede auto s hákovým křížem. Ale dnes… dnes je to ještě horší.

Říká se, že zastřelili pana Heydricha. Nějací vojáci, Češi. Nikdo neví přesně kdo, ale prý to byli parašutisté ze zahraničí. Lidé se bojí, že teď přijde odplata. A taky že přišla. Gestapo prý prohledává dům od domu. Tatínek schoval radiopřijímač do sklepa a maminka nám zakázala vycházet.

Slyšela jsem, že se ukrývali v nějakém kostele. Dnes je tam prý našli. Bojovali až do posledního náboje. Jeden se prý radši zastřelil, než aby padl do rukou Němcům. Nedokážu si to představit. Mně je patnáct. Těm mužům bylo sotva o pár let víc – a položili život za naši vlast.

Dívám se z okna, venku je dusno. Nad hlavami visí strach. Ale v srdci cítím hrdost. Nejsme národ zbabělců.

Ať si to Němci pamatují.

12. června 1942 – Kladno

Drahý deníčku,

dnes jsme se dozvěděli, že Lidice už nejsou. Němci vesnici vypálili, muže postříleli, ženy a děti odvezli nevíme kam. Prý kvůli pomstě za smrt Heydricha.

Nemohu tomu uvěřit. V Lidicích jsme byli loni – obyčejní lidé, jako my. Teď je tam jen popel.

Maminka večer plakala a tatínek mlčel. Ptala jsem se, co bude s dětmi. Neodpověděla. Jen mě pevně objala. Nesmíme zapomenout. Ani na jména, ani na ticho které po nich zůstalo.

Anonymní_pyskoun.

Čekání na svítání

Část první

Ester se dívala na ten rozporuplný svět za malým okýnkem. Šedé ulice plné lidí s pochmurnými tvářemi, kouř z továrny za městem a nenávistné plakáty. Ta slova, která na kolemjdoucí křičela lži o ní a její rodině. Ta ostrá slova vůči Židům, po jejichž přečtení se jí vařila krev a do očí se draly slzy.

Další den čekání na návrat matky, otce a bratra se chýlil ke konci. A stejně jako v dáli zapadalo letní slunce a obloha potemněla, tak v ní uhasínal plamínek naděje. Vždy byla přesvědčena, že je silná a vytrvalá, ale nyní cítila, jak se něco uvnitř láme na kusy. Byla to její dětská naivita, touha a víra. Úsměv na rtech se za ty měsíce pomalu vytrácel. Nikdy nepřestala doufat, ale nevěděla, jak dlouho ještě vytrvá.

Nadešel čas dopřát své unavené mysli a tělu odpočinek. Ponořila se do tmy a nechala se ukonějšit líbezným zpěvem svých snů. Viděla před sebou matku, která jí předčítala z Tanachu, otce, jenž vyprávěl historky o pradědečkovi, a bratra, který byl vždy nápomocný a spravedlivý. Přála si, aby se tento sen nikdy nerozplynul.

„Ester,“ probudil ji něžně ženský hlas, „už je čas.“ Dívka otevřela oči a spatřila scenérii plnou naděje a lásky. Přes jediné veliké okno v místnosti se draly paprsky slunce a na posteli seděla její opatrovnice, jejíž úsměv zářil stejně tak, jako světlo venku. Ester se oblékla do svých jednoduchých šatů, posnídala chléb, který zapila mlékem a s koženou taškou v ruce vyrazila do školy.

Procházela ulicemi západního Německa a snažila se přesvědčit samu sebe, že to vše je pouze veselá činohra. Že vojáci jsou voskové figuríny a zaschlá krev na chodníku jen červená barva, jež malá holčička nedopatřením vylila z plechovky. Ta představa Ester ukolébala jako písnička na dobrou noc.

Pomalu se blížila k malé budově se šedou omítkou, která se krčila mezi vysokými panelovými domy. To místo se přirozeně snažilo zakrýt pro nacisty nemilou skutečnost – mezi svými zdmi ukrývá Židy. Dívka tento ústav nikdy moc v lásce neměla, ale v poslední době ji poskytoval útočiště. Nadechla se, vzala za kliku a vstoupila dovnitř.

Část druhá

Dny plynuly pomalu. Léto vystřídal podzim, podzim zima a na dveře zaklepalo jaro. I když se za tu dobu okolí měnilo, Esteřin den se stále dokola opakoval. Ranní probuzení, cesta do školy a následně domů, vyhlížení z okna, dokud se venku nesetmělo. Dívenka si povzdechla. Už ani nevěděla, co přesně za oknem očekává, ale věděla, že čekat musí. Jinak by docela přišla o rozum.

A tehdy se vše změnilo. Němci svou válku prohráli. Vojska osvoboditelů pustošila krajinu, budovy padaly k zemi jako domečky z karet a vláda se beznadějně snažila celou situaci dostat pod kontrolu. Přesto však některým ta hořká porážka přinesla naději na lepší zítřky.

Mezi ně patřila i Ester. V srdci chaosu to byla právě ona, která každý den chodila k nádraží a modlila se za svou rodinu. Možnost, že se znovu shledají byla na dosah ruky. Vždyť právě oni tak moc bojovali za to, aby alespoň ona byla v bezpečí. Ester je toužila obejmout a za jejich oběť jim děkovat do konce života. Mamince by pomáhala s domácnosti, otci by chodila pro noviny a bratra doučovala matematiku. Cokoliv by potřebovali, byla by tam pro ně. Kéž by je znovu mohla vidět… Prosila o to Boha každé ráno a každou noc.

Jenže uběhl týden, posléze měsíc a pak to byl rok. Ester se sklíčeně dívala na vlaky přijíždějící do města a s obrovskou bolestí na srdci pomalu přijímala fakt, že její rodina se již nevrátí.

Proč si něco nalhávám, proč trpím… Nenávidím se za to, nenávidím! Křičela dívka ve své mysli, když ji divoce bušilo srdce. Tím pocitem nespravedlnosti bylo poháněno lépe, než kdejaký stroj. Jenže Ester stroj nebyla. Byla to mladá a citlivá dívka, která již v tak brzkém věku přišla o vše, na čem ji kdy záleželo. A pro co to bylo obětováno?

Ztráta rodiny byla jako trn. Ostrý trn růže, který už nikdy ze svého srdce nedostane. Při každém dalším kroku se bude zabodávat hlouběji, dokud se nestane její součástí. Vetřelec silnější než jakákoliv nemoc zcela ovládne její tělo a mysl. Na konci už nebude vědět, kdo byla, kým je a jaká bude. Život splyne se sny a sny s životem.

Anonymní_rejnok

Panáci ve válce

Prázdná schránka. Tupě na ni zírám a naivně se s ní snažím silou mysli pohnout. Nejde to. Táta mi vždycky říkal, že musím čelit následkům. Jen nikdy neřekl, jak. Určitě to nemyslel takhle…

Nikdy mě neměl rád. Všechnu pozornost věnoval mým bratrům. I když jsme byly trojčata, pořád mě měli za malou holku, která je dobrá leda tak na buchty s mákem. Předával jim vše, co uměl. Jediné, co mi nezakázal, bylo poslouchat za dveřmi a pozorovat je klíčovou dírkou. O tom totiž nevěděl.

Jednou jsem zahlédla, jak táta nutí bratry, aby se rvali. Jeden druhého začal škrtit. Zajíkla jsem se. On jen nečinně přihlížel a čekal, jak to dopadne. Když bratr podruhé změnil barvu, táta je od sebe konečně odtrhl. V ten den jsem poznala, jak vypadá moc. Na to, jak se mohl cítit myslím každičký den.

Máma byla zamlklá a otce se bála, nikdy se mě před ním nezastala, ale nikdy na mě nebyla zlá.

Chtěla jsem otci dokázat, že jsem alespoň k něčemu dobrá a že nemusím být jen doma a starat se o domácnost. Přemluvila jsem ho abych se stala zdravotní sestrou na frontě. Pod záminkou, že budu dohlížet na své bratry, kteří se s radostí vydali do války.

Byla jsem tam tak dlouho, až se jeden z mých bratrů opravdu dostal na ošetřovnu s vážným zraněním. Vzala jsem příležitost za pačesy. Ukradla jsem mu všechny jeho osobní dokumenty. Kapesním nožíkem, který dostal od táty, jsem obkreslila jeho účes. Ušmudlala si tváře, za nehty zanesla hlínu. Ukradla jsem identitu svému vlastnímu bratrovi.

Spolu s dalšími uzdravenými mě přepravili na frontu. Všude bahno a špína, k jídlu šlichty jako pro prasata, spali jsme na seně a prokřehlé ruce si vojáci zahřívali v poklopci.

Zaujal mě tam jeden mladík. Nijak romanticky. Bavil nás při dlouhých večerech, pomáhal nám. Teď když tu nebyl otec ani bratři, měla jsem jeho. Jmenoval se Jiří. Často jsem ho sledovala, i když zrovna nevyprávěl historky. Nebyli jsme přátele, myslím, že o mně ani nevěděl. Dokázala jsem se ztratit v davu.

Jediný, kdo na mě mluvil, byl vojín Vilém. Přáli jsme si dobrou noc. Byl na mě hodný, ale já se bála, že bych se mluvením prozradila.

Jiří měl bohaté zkušenosti, uměl si bez problému poradit v terénu, věděl, co má říct, aby všechny podpořil, nebál se. Nikdy se nebál, to jsem na něm obdivovala ze všeho nejvíc. Mě strach děsil na každém kroku. Ale chtěla jsem dokázat, že jsem silná a že i žena dokáže přežít a vyhrát válku. To jsem nevěděla, co síla znamená.

…

Kleknu si k němu a pohlédnu mu do tváře. Oči má prázdné, rty popraskané a pootevřené, jako by ho tělo chtělo donutit ještě k jednomu nádechu. Tváře má mokré od mých slz. Co padl na zem jsem nepřestala plakat. Nikdy jsme spolu neprohodili ani slovo, ale já cítila, jako bych ho znala odjakživa. Vím, čemu se smál, jak si zavazoval tkaničky, jak si rukou pročesává vlasy, jak se pohupoval při chůzi. Hladím mu tváře a chytám své slzy do dlaní, chci mu říct, jak moc mi pomohl to tu přežít.

Postřehnu zaškobrtnutí. Vilém. Pohlédne mi do očí a ví. Se zákeřným úšklebkem couvá, připravený si na mě smlsnout. Zapíráni bude marné. Pláč rozpustil mou ochrannou krustu. Začnu ho prosit ať to nikomu neříká. Nelítostně si odfrkne. Vilém, který vtipkoval a nabízel mi chleba je pryč. Jsem jen žena. Pláču. Bojím se. A prosím.

Ne, to mu nedovolím! Umím se o sebe postarat, ať je nepřítel válka nebo Vilém!  Nechám hlavu Jiřího dopadnout na zablácenou zem a vrhnu se na něj. Povalím ho na zem a snažím se ho chytit do oprátky. Hned mě ze sebe shodí. Na oplátku se on vrhne po mně. Jsem v horší pozici zády k chladné zemi a on mě nepřišel s vřelostí obejmout. Začnu na něj vztekle plivat. Snažím se mu sevřít zápěstí, ale je moc mohutný. Takhle to nesmí skončit. Myslím na mámu, na bratry, na tátu… tátův nožík! Šmátrám po kapsách, až ucítím studený kov tátova nože. Vilém je tak zaslepený vztekem a nenávistí, že nevidí, jak se z posledních sil napřahuju, nevidí odlesk čepele, ani první kapky své zpocené krve na mé tváři. Dusí se, ale dál na mě nenávistně shlíží. Nemotorně sebou začne šít. Konečně padne na zem. V křeči a s hrůzou v očích rozevírá rty. Jeho poslední slova zůstanou uvězněna v jeho odcházejících myšlenkách. Sedím vedle něj ještě dlouho poté co naposled vydechne. Snažím se připravit na ten pocit moci. Nic. Jen prázdnota.

Zabila jsem. Žena dokázala to, co muž. Ale necítím se lépe, pořád je válka. Kdybych to neudělala, zabil by on mě. Nebo by ho zabili nepřátelé.

Sobeckost mi zatemnila mysl. Hnusím se sama sobě. Žena, muž, žena. Zabila jsem, abych si nepošpinila čest a důstojnost. Stále svírám nůž v dlani. Tyčím se tu nad prázdnými schránkami.

Anonymní_treska

Cesta do neznáma

Mám ráda vláčky. Jezdíme tak do Prahy za babičkou. Maminka mi vždycky dovolí použít růžové voňavé mýdlo, co jí přivezl tatínek z Paříže. Voním jako ona a moc se mi to líbí. Jako by byla pořád se mnou. Dostanu i nové bílé šatičky, abych se babičce líbila. Mají volánky a šustivé sukně a tatínek se mi směje, že vypadám jako sněhová pusinka. Nafouknu se, ale mám radost. Tatínkovi se líbím a sněhové pusinky mám ráda. Však on mi je zase v cukrárně koupí. Maminka mi dá nové punčochy. Hudruje, protože mám skoro všechny roztrhané a ušpiněné od trávy a bláta a nejde to vyprat.

Tentokrát jsem nové šatičky nedostala. Musela jsem si obléct teplé punčochy, sukýnku i svetr, kousavou šálu, čepici a palčáky, jako když je venku zima a sněží. A taky kabátek se žlutou hvězdou. Maminka mi v postýlce říká, že jsem její malá hvězdička a pak mi dává pusinky na líčka a čelíčko a hladí mě po vlasech a zpívá písničky, dokud neusnu. Mám ji moc ráda.

Zavrtám mamince obličej do kabátu a zhluboka se nadechnu. Moc krásně voní, i když už jedeme dva dny. Všechno tady strašně smrdí. Je tu moc lidí a málo místa. Všichni stojí, tlačí se na sebe a padají jako kuželky, když vlak zastaví. Já a další děti sedíme na čtyřech kufrech v rohu. Je nás tu jedna, dva, tři… sedm. Dvě holčičky si plácají do dlaní a říkají říkanky. Chtěla bych si hrát s nimi, ale stydím se. Víc se natisknu k mamince a pohladím její velké bříško. Do ruky mě něco šťouchne a my se na sebe s maminkou široce usmějeme.

Moc se těším na miminko. Bude to holčička nebo chlapeček? Chtěla bych sestřičku, aby si se mnou hrála s panenkami, ale bratříček by taky šel. Naučila bych ho lézt na stromy.

Máme už pro miminko plnou truhlici věcí. Samá bílá, kraječky a volánky. Tatínek říkal, že musíme z půdy sundat postýlku a kočárek. Těším se, až budeme s miminkem chodit na procházky do parku. Maminka říkala, že můžu někdy vést kočárek, protože už jsem velká šikovná holčička. Někdy se tak těším, že nemůžu usnout a jen koukám na strop a představuji si, jaké to bude, až budeme čtyři. Představuji si, že máme i štěňátko, ale to mi maminka s tatínkem nechtějí dovolit.

„Zahrajeme si hru?“ zašeptá maminka do okolního mumlání. Přikývnu. Zkouším, do kolika už umím počítat. Vzpomenout si na všechna písmenka abecedy a vymyslet na ně slova. Jak dlouho vydržím nedýchat? Zase mě píchne v bříšku a přitulím se k mamince.

Vždycky ve vlaku hrajeme hry. Kdo první uvidí kostelní věž, kravičky na pastvě nebo barevné kytičky sahající až ke sluníčku. Kdo sní poslední sušenku. Tady žádná okna nejsou. Nejsou tady ani sušenky. Mám hlad. Bolí mě bříško a vydává hlasité zvuky, za které se moc stydím. Maminka vytáhne z kapsy kabátku zbytek chleba. Je tvrdý, nejde ukousnout, ale když ho žužlám dost dlouho, trochu změkne. Tatínek stojí nad námi a vypadá jako velká věž v černém kabátu. Mračí se a kolem úst se mu krabatí, jako vždycky, když má starosti v práci. Na mě se ale usmívá a pohladí mě po vlasech. Jemu taky kručí v bříšku.

Tenhle výlet se mi nelíbí. Nemám ráda tenhle vlak. Chtěla bych jet domů a taky to tátovi řeknu. Chápavě přikývne. Taky by prý chtěl jet domů.

Vlak zpomaluje a pak zastaví. Už zase. Tentokrát se ale otevřou velké dveře, kterými jsme vlezli dovnitř. Bolí mě ze světla venku očička, tak si přes ně plácnu dlaně, abych neviděla. Maminka je sundá dolů a vtiskne mi na obličej spoustu pusinek.

„Neboj, všechno bude v pořádku.“ Zašeptá a nechá tatínka, aby mě vzal do náruče. Venku někdo křičí a všude to divně páchne. Trochu se bojím, ale tatínek mě drží pevně a maminka nikdy nelže.

Anonymní_žirafa

Z pohledu smrtky

Jasné nebe, smích a radost. Je to k zbláznění.

Lidi se umí radovat. Až se jim divím.

Pro mě je divné se radovat. Já se naposledy takhle radovala asi ještě před pár dny. Vlastně jsem si těch šest let druhé světové války docela užívala. Bohužel, tohle mé radování, i mých bratrů a otce, skončilo před dvěma týdny, a to 8. května kapitulací Německa.

Pamatuju si, jak to vše začalo 1. září 1939, kdy Německo napadlo Polsko a Franci. Spojené království mu vyhlásilo válku a pak tam vtrhl i Sovětský svaz.

Ha! To byla celkem dobrá podívaná. Rok se tam stříleli a mlátili hlava nehlava.

Haha! Krása! Ještě doteď si pamatuju zkrvavená území a hořící zbytky vesnic. Duše k nám jen lítaly a mí bratři soutěžili o to, kdo jich nasbírá nejvíce.

Ale já s nimi nesoutěžila. Já měla jinou zábavu.

Mě bavilo se procházet polorozpadlými nebo tichými obydlími lidí a dívat se, jak se uvnitř ve svých domech třesou. Někdy se však stalo, že mě někdo zahlídl.

Jo, to jsem se ho pak musela zbavit. My smrtky máme totiž dost zvláštní vzhled. A jak asi všichni víte, nosíme s sebou velké, děsivé kosy.

Válka se pak naplno rozjela 10. května 1940. Kdy jsem sledovala německé oddíly překračovat hranici Belgie, Lucemburska a Nizozemska. Pak rozprášily francouzskou armádu a 14. června byli u Paříže. A Francie musela kapitulovat.

Všude zkáza, chaos a smrt. Bavila jsem se tím. Hlavně na místech, kde proběhly bitvy. Největší spojenec celé Evropy byl Sovětský svaz.

Tak ochotný pomoct.

Ale postupem času mě tyto války v Evropě přestaly bavit, a radši jsem poslouchala historky bratrů, kdy popisovali války mezi Japonskem a Čínou. Prý to tam je pořádný masakr. Zvláštní, jak dokáží být lidé krutí a sadističtí.

Navíc Japonci začali bombardovat Havajské ostrovy, takže se do toho už naplno zapojila i Amerika, která pak 11. prosince vyhlásila válku Německu a Itálii.

Podle mě už vážně a naplno bojoval celý svět.

Upřímně při pohledu na to, jak se všechny státy perou, řežou, střílí hlava nehlava, mi bylo do breku.

Ale ze smíchu.

Předtím to už začalo být trochu únavné, ale pak se zapojila Amerika a dostalo to zase grády. Taky jsem se vydávala, samozřejmě večer, na lodě Německa nebo Ameriky. Taky jsem si procházela bombardovaná území Havajských ostrovů. Někdy to byl pohled k popukání.

Přitom jsem však přemýšlela nad tím, co člověk posedlý mocí, dokáže udělat za zvěrstva a představila si Adolfa Hitlera.

A to mi připomíná. Historie se plete. Jak doopravdy umřel?

Stalo se to 30. dubna 1945. Necelých šest let. Tak dlouho probíhala druhá světová a náš, můj otec, král smrtek prohlásil, že už tuhle válku ukončí. Že už stačilo umírání. A tak to skoncoval, s ním skoncoval, teda ne tak docela. Posedl ho a tím si celý svět myslí, že zabil svou ženu a pak sebe. Ne, pravda je však tahle. On se nezabil sám, to sama smrt ho připravila o život, nedobrovolně!

A tím skončila, pro nás, smrtky, jeho děti, legrace.

Proto teď stojím na střeše v temném stínu a sleduju šťastné, bezstarostné a nevědomé lidi vykračující po ulicích.

A jak už jsem řekla, divím se, že lidi se umí radovat.